Sobotní program plzeňského „Metalfest Open Air“ jsme posledně opustili v okamžiku, kdy se po šťavnatém vystoupení švýcarských folkových smrťáků ELUVEITIE schylovalo k výbuchu další pořádné hudební nálože. Hvězda NEVERMORE totiž slibovala býti skutečným pamlskem na festivalovém menu. A jak slibovala, tak se také ve skutečnosti stalo. Kvartet byl stejně ostrý jako z drážek cédéčka, což bylo potěšující zejména při poslechu nezaměnitelného zpěváka Warrela Daneho, který naživo ani jednou nezakolísal, ani jednou neulétl a zkrátka zpíval tak, až to jednoho bralo za srdce. Do nemilosrdného power metalového tempa kapela přimíchala i několik novinek z alba „The Obsidian Conspiracy“, vycházejícího právě v těchto dnech (jestli mě paměť neklame, tak to byly „The Termination Of Proclamation“, „Your Poison Throne“, „Emptiness Unobstructed“ a titulní věc), a spolu s nimi i krásnou odbočku, totiž baladu „The Heart Collector“, již Dane v mezihře s pohledem vzhůru působivě věnoval nedávno zemřelému Ronniemu Jamesovi Diovi (mimochodem jako jediný za celý víkend, alespoň z kapel, které jsem sledoval). Vrchol celého jejich hodinového setu jinak asi těžko určovat, ale pokud bych si přesto měl vybrat, pak by to určitě byla „Born“, která do publika doslova střílela pro kapelu typicky jedovaté šípy melancholie.

Uniformovaní DEATHSTARS, okatě kopírující všechno, co se jen v elektronickém metalu a oblastech jemu příbuzných kopírovat dát, byli poté tak trochu jako pěst na oko, jíž se spíše vyplatilo vyhnout a maximálně ji zpovzdálí sledovat. Podobně na tom z mého hlediska pak byli i další seveřané SONATA ARCTICA, kteří rovněž nezapřou, že všechno podstatné pro ně předem vymysleli STRATOVARIUS. Pravda, v tomto názoru jsem se rozcházel s drtivou většinou návštěvy festivalu (některé odhady hovoří o osmi tisícovkách, vystřídavších se na Lochotíně během celého víkendu), ale i to nemohlo nic měnit na tom, že tuhle kapelu i s jejím poněkud netypicky hlasově vybaveným zpěvákem Tonym Kakko jsem nevydržel až do konce a s předstihem tak opustil jinak svorně hrozící amfiteátr.

Neděle, třetí a poslední festivalový den, přinesla razantní obrat ke slunečnému počasí a s ním i poněkud hlodající otázku, vztahující se k finálovému klání českých hokejistů na pozadí v té době plánovaných vystoupení FINNTROLL a HAMMERFALL. Bylo ovšem teprve krátce po poledni, takže bylo spoustu času k jejímu důslednému zodpovězení, nehledě na to, že ještě během dne se nakonec vyřešila sama.

SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří alespoň pro mne otvírali program svátečního odpoledne, byli jedněmi z těch, co dorazili později než měli, a proto také byl jejich set značně kratší, byť samozřejmě stačil načrtnout všechno to, proč je tahle v základech stále doom metalová kapela u nás tolik oblíbená (a ohnivá „I Would Dance“ to jenom podtrhla). Zpět v řádném časovém rozpětí se pak představili polští rutinéři VADER, kteří s sebou měli zase nového kytaristu (podle všeho to byl jistý Marek Pająk), ovšem jinak hráli vpodstatě to, co loni na „Basinfirefestu“, akorát v obráceném pořadí, takže v Plzni se začínalo intrem „Para Bellum!!!“. Navíc bylo zjevně slyšet, že zvukařům se už povedlo pracovat s nášlehy podobnými tomu v polském provedení, což zejména s výhledem na později zařazené DEICIDE znamenalo zatraceně pozitivní zjištění. A poslední důležité informace zněla, že k příležitosti večerního finále bude vedle pódia vystavěna velkoplošná obrazovka, na níž (i když bez zvuku) je bude možné pohodlně sledovat. Tak vida.

Na švédské tradiční black metalisty MARDUK jsem se docela těšil, i když samozřejmě nemůžu říct, že bych měl o kapele a její rozsáhlé diskografii nějaký zvláštní přehled. Čtveřice muzikantů s nezbytným warpaintem (až nečekaně často opětovaným i v publiku) si v souladu se svou image nebrala servítky a sypala do nás ten nejortodoxnější black metal, jaký jen po světě chodí, a subjektivně pak daleko zajímavěji než třeba v živém provedení MAYHEM. Střídající BRAINSTORM, reprezentanti německého power metalu, kteří ne a ne dosáhnout na mety nejvyšší, měli posléze pozici ulehčenou o to, o co se jejich frontman Andy B. Franck ukázal být skutečně komunikativním a k tomu navýsost dobře naladěným. Zahráli průřez klasikou svého repertoáru (jeho těžiště tradičně spočívalo v zřejmě nejpovedenějším albu „Soul Temptation“), ovšem přes to všechno nezvedli takové emoce jako jejich předchůdci. K tomu je však zřejmě nutno poznamenat, že se to ani neočekávalo.

Sekerníci LEGION OF THE DAMNED jsou dalšími z těch, jejichž popularitě tak úplně nerozumím, a tak jsem se opět stáhl stranou do ulity, kde jsem se za zvuků jejich thrash/deathového kvapíku těšil a připravoval na osobní poslední velký tahák festivalu, floridské rouhače DEICIDE. Ti nastoupili se zapadajícím sluníčkem a rozbalili skutečně ohromnou show, byť notně obtloustlý Glen Benton toho moc nenamluvil a jako jedněm z mála kapele chybělo třeba i obrovské logo za zády. Zdrcující však bylo její nasazení (velice sympaticky se jevil i druhý, nový kytarista Kevin Quirion), Bentonův neskutečný hrdelní projev a vlastně celkový obrázek, který jste si podle již výborně nazvučeného vystoupení DEICIDE mohli utvořit. V pekelném tempu Stevea Asheima zazněl mnohý skvost (namátkou „Dead But Dreaming“, „Serpents Of The Light“, „Blame It On God“ nebo „Homage For Satan“), při nichž nechybělo málo, aby se všem přítomným definitivně rozklepala nejen kolena. Opravdu výborné, a to musím ještě přiznat, že jsem měl původně z vystoupení tatíčka Bentona a spol. jakési nezřetelné obavy …

Čas ale pokročil a zatímco se na vystoupení připravovali finští FINNTROLL, vyrostla vedle pódia skutečně velkoplošná obrazovka, na níž byl později, již v průběhu setu jmenované kapely, spuštěn přímý přenos finálového utkání mistrovství světa v ledním hokeji. A předpoklady pořadatelů se ukázaly být správnými – když se chvíli po zahájení utkání zvedla jedna celá polovina amfiteátru (ta před promítacím plátnem) a sborově zařvala „gól“, museli být nejspíše FINNTROLL poněkud zaskočeni. Na stále se zvětšující masu lidí v „kotli“ to ovšem vliv nemělo pražádný, takže Mathias „Vreth“ Lillmåns a spol. mohli být spokojeni. Odměnou za to zahráli skladby ze svého black – folkového ranečku, který je v České republice rovněž populární a já s tím sám za sebe musím spíše souhlasit. Občas sice nezakryje známky jistého „odrhovacího“ syndromu, ale oproti tomu staví několik zajímavých momentů, zejména založených na výborně vystavených melodiích kláves a syntezátorů.

Dlouhá pauza před přípravou pódia pro HAMMERFALL, kteří jej jako jediný za celý víkend přestavěli k nepoznání, strhla pozornost mnohých k souběžně přenášenému hokejovému utkání, což později vyvrcholilo ve skutečné dilema, co vlastně sledovat dřív. Na obranu přihlížejících však musím uvést, že ani muzikantům z HAMMERFALL samotným nebyl vývoj finálové bitvy zcela lhostejný, protože třeba takový Oscar Dronjak přebíhal z pódia k obrazovce každou volnou chvíli, a to i během koncertu samotného. Pořadí skladeb, které heavy metaloví Švédové předvedli, bylo velmi podobné tomu, jak zahráli před rokem na pražské Folimance (byť částečně zkrácené), takže pokud by se člověk mohl věnovat plně jen jim, byl by to nejspíš výborný zážitek, třebaže chvílemi trochu zbytečně profesorský. Upřímně však musím říct, že při třetí třetině finále jsem už kapelu víceméně vypustil (mimochodem, druhý gól dali naši reprezentanti při „Crimson Thunder“), a vrátil se k ní až v okamžiku, kdy se v jedno sešel konec hokejového utkání i jejich vystoupení. Že ovace při něm nebraly konce už tím pádem snad ani nemusím dodávat, stejně jako to, že to byla nanejvýš pěkná tečka za festivalovým děním.

První, „zavádějící“ ročník „Metalfest Open Air“, tedy skončil v nadmíru pozitivním duchu, a i to by mohlo mít rozhodující slovo u realizace ročníků dalších, budou-li jaké. K tomu si, při pohledu na reakce v denním tisku, neodpustím ještě jednu malou poznámku. Když si totiž srovnám, že celé tři dny „Metalfestu“ si za minima zásahů vyžádaly pomalu stejnou pozornost policie jako sobotní výstup předsedy neslavně známé DSSS Vandase na plzeňském náměstí, jemuž údajně přihlížela pouhá hrstka zoufalců, pak mi připadá, že signál vyslaný návštěvníky festivalu je znovu jasný – metalová kultura si nepochybně respekt a dostatečný prostor zaslouží víc než kdo jiný.